V MAJETKU VÍDEŇSKÉ TEREZIÁNSKÉ AKADEMIE (1624-1773)

Velkostatek se okamžitě stal důležitým zdrojem financí pro další činnost akademie. Neutěšený vzhled zámku si ve čtyřicátých letech 19. století vyžádal povolání známého novojičínského stavitele Ignáce Klosse (1805 - 1881), který se ujal jeho generální rekonstrukce. Ta trvala více než dvacet let a naprosto změnila vnější i vnitřní charakter celého zámeckého komplexu. Nejviditelnější změnou bylo však stržení systému renesančních věží a attik, které svou špatnou statikou ohrožovaly okolí, a změna pultových střech na sedlový typ. Nejvýznamnější architektonická práce Ignáce Klosse se objevila na východní fasádě středního traktu, kde byla vytvořena nová dispozice oken, přibylo dvouramenné schodiště s pásovou rustikou a na doposud jediné zachované attice se objevily zcela nové fasádní prvky. Klossova práce byla tak typická a zajímavá, že po roce 1854 byl pověřen do přestavby zámku hrabat Wilczků v blízkých Klimkovicích.

Je samozřejmé, že při Klossově zásahu prošla určitými změnami i vnitřní dispozice. Nové komunikační prvky a změny vzhledu jednotlivých místností byly navrženy pro správu novojičínského panství akademie. Na zámku se tehdy nacházelo kolem čtyřiceti obytných místností. Byly zde úřadovny, byty, kuchyně i obydlí drába s nezbytným vězením. Patřily zde rovněž inspekční pokoje, které hostily i známé osobnosti. Mezi ty nejslavnější patřil historik František Palacký (1798 - 1876) a známý dramatik Franz Grillparzer (1791 - 1872), jehož bratr na zámku pracoval jako úředník.

Rekonstrukce zámku na přelomu poloviny 19. století samozřejmě vyžadovala značné finanční prostředky, ale více než 2000 hektarů půdy patřících k zámku tuto činnost dovedly kompenzovat. Stavební práce byly ukončeny roku 1869.

Fotografie novojičínského zámku od Augusta Thiryho z roku 1867, zachycující stav objektu těsně před stržením atik a většiny věžiček.

Změnou prošel i přilehlý zámecký příkop, který ve středověku plnil důležitou obrannou funkci a v devatenáctém století byl již zčásti zavezen. Stala se z něj zámecká zahrada, ve které se kromě ovocných stromů pěstovala zelenina. I přesto však byl jeho historický tvar ještě patrný a zůstal zachován až do třicátých let 20. století. Park byl významný i strategicky, jelikož z něj byl přístup ven ze zámku dvěma novými schodišti. Zámek totiž pro obě vnitřní nádvoří využíval jediné přístupové komunikace směrem z tehdejší Laudonovy ulice (dnes ulice 28. října).

Koncem 19. století se novojičínský zámek stal oblíbeným místem odpočinku tehdejšího kurátora Tereziánské akademie, Paula Gautsche von Frankenthurn (1851 - 1918), ministra kultu a vyučování a ministerského předsedy Rakousko-Uherska. Paul Gautsch byl vášnivý nimrod a rád se vydával na lovy do tereziánských lesů, které byly zvěřinou velice bohaté. Pravidelně zde zajížděl, aby si oddechl od rušného shonu hlavního města - Vídně.

Nejvzácnější návštěva zámku i města se odehrála v předvečer první světové války. Na své služební cestě z Brandýsa nad Labem do Kolomyjí v ruském pohraničí se 12. března roku 1912 zastavil a na zámku i přespal tehdejší druhý následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda Karel František Josef (1887 - 1922) se svou manželkou arcivévodkyní Zitou princeznou bourbonsko-parmskou. Na 1. nádvoří zámku se mu dostalo vřelého přivítání za účasti všech hodnostářů akademie, městských činovníků a představitelů církví. Večer po ubytování se manželský pár zúčastnil automobilové projížďky slavnostně osvětleným městem a koncertu pod zámeckými okny. Na druhý den arcivévoda v čele své eskadrony 7. pluku dragounů zamířil směrem na Frýdek. Za krátký čas se stal císařem celé rakouské říše a rovněž i posledním českým a uherským králem.

Po skončení války ukončila svou činnost na novojičínském panství také Tereziánská akademie. V prosinci roku 1925 se zámek i s pozemky stal jako Nadační velkostatek Nový Jičín součástí Nadace císaře Ferdinanda II. na výchovu šlechtických dítek v zastoupení Ministerstva školství a národní osvěty.

V současné době spravuje zámek Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace.

Radek Polách, 2004